Haflingové
Původ plemene
Plemeno hafling pochází z jižního Tyrolska, z oblasti kolem městečka Bolzana. Zde vzniklo křížením malých horských plemen zřejmě s orientálními koňmi. Teorií o vzniku haflinga křížením různých plemen je velká spousta a často se od sebe zásadně liší, ale v zásadě lze říci, že na místní horské koně měly vliv především geny arabských koní (import arabské krve nebyl na konci devatenáctého století, kdy se plemeno hafling formovalo, žádný velký problém - Rakousko bojovalo s Turky přes pět set let), huculů a noriků.
Oblast vzniku plemene - jižní Tyrolsko - je důvodem dlouholetých sporů mezi Rakouskem a Itálií o statut země původu. Oba státy haflinga považují za svoje národní plemeno; jižní Tyrolsko totiž do roku 1918 patřilo pod správu Rakousko-Uherska, ale po I.světové válce připadlo území Itálii, jejíž součástí je dodnes. Do sporů vneslo alespoň trochu světlo nalezení důležitých dokumentů (mezi nimi i připouštěcí lístek č.1), které dokazují, že pravda je na straně Italů.
Jméno haflingové získali podle vesnice Haflinger (v italštině Avelengo - odtud nejasnosti o vzniku "Aveliňského koně", který byl dříve považován za samostatné plemeno), za přesné místo "skutečného vzniku" prvního haflinga bychom však mohli považovat spíše městečko Schludern, kde se u farmáře Josefa Folie narodil v roce 1874 hřebeček 249 Folie, od nějž jsou odvozeny všechny krevní linie A, B, M, N, S, St a W. Dodnes je možné stáj, kde se Folie narodil, navštívit.
Otcem tohoto hřebečka byl arabský hřebec El Bedavi XXII, který je přes rozpory ohledně vzniku haflinga všemi dostupnými prameny považován za jediný zdroj čistokrevného chovu. Tento plemeník byl jako pětiletý v roce 1873 připuštěn na místní klisnu Folie. Jejich potomek 249 Folie byl popsán jako velmi ušlechtilý ryzák s hvězdou a úhořím pruhem. Jeho kohoutková výška měřená hůlkou (KVH) byla 150 cm, obvod holeně 20,5 cm a obvod hrudi 182 cm. Měl údajně velmi dobrou mechaniku pohybu v klusu a mírný charakter. Zanechal po sobě během svého dvacetiletého působení v chovu velký počet chovných klisen a tři chovné hřebce (14 Folie, 37 Laas a liz. 252/233 Hafling), ti byli všichni ryzáci s odznaky a jejich tělesné míry se pohybovaly v rozmezí 139 a 146 cm u KVH a 169 a 176 cm u obvodu hrudi. Obvod holeně měli všichni 20 cm. Všichni tito hřebci byli dále využiti v chovu. Laas zanechal pouze samičí potomstvo, téměř dvacet let v chovu působil Hafling, od něhož je odvozena linie W (Filli), ale hlavní vliv měl bezpochyby 14 Folie, od kterého se dnes odvozuje zbylých šest linií (viz schéma).
Historie chovu
Chov byl během prvních dvaceti let poměrně zanedbán, ale v roce 1897 se mu začal věnovat vojenský velitel v záloze, major Ludwig Huyn, který prosadil kontrolu připouštění a zavedl kontrolu připouštěcích lístků. V roce 1899 byl na podporu čistokrevného chovu zaveden dotační program, který však byl zrušen v roce 1918, kdy se italská část Tyrolska od Rakouska odtrhla. Důsledkem nového státního uspořádání vznikla velmi složitá situace pro chovatele. Většina plemeníků zůstala ve státním hřebčinci ve Stadlu v Rakousku, v Itálii zbylo pouze pět hřebců. Naopak v Rakousku zase byl silný nedostatek klisen a hřebci se tedy připouštěli na huculky, jejichž krev se pro vnesení nežádoucích znaků zase musela zpětně vyčleňovat. V Itálii zase nedostatek hřebců údajně chovatelé řešili křížením s noriky.
Do zahraničí se haflingové začali pomalu rozšiřovat již ve dvacátých letech minulého století, kdy se začala rychle rozšiřovat chovatelská základna (bohužel ale v té době nebyl kladen dostatečný důraz na selekci). Během války byli haflingové v obrovské míře využíváni pro vojenské účely, což ovlivnilo také šlechtění. Opravdový boom exportu haflingů nastal až po mezinárodních výstavách koní v Zams (1951) a ve Veroně (dnešní Fieracavalli) v roce 1950, kde byli haflingové prezentováni jako univerzální plemeno (v roce 1951 byla všestrannost haflinga zakotvena také do mezinárodního šlechtitelského cíle). K další popularizaci přispělo v roce 1969 také to, že královna Elizabeth II. Dostala od rakouského prezidenta darem pár haflingských klisen. V současnosti je již chov rozšířen zhruba do sedmdesáti zemí po celém světě (mezi nimi jsou i značně exotické státy jako Bhútán, Thajsko nebo Kolumbie). Nejvyspělejšími chovatelskými státy jsou nadále Rakousko (zřejmě nejznámější a největší středisko chovu haflingů je hřebčinec v Ebbsu) a Itálie.
Chov v ČR
Do českých zemí byli první haflingové údajně importováni již před druhou světovou válkou, kdy se několik plemenných koní (mezi nimi hřebci Saturn a Wackerle, oba po otci Filli 401) objevilo na statku farmáře Drehera v Broumové. Ten si však svůj chov velmi hlídal a proto se krev mimo statek nijak nerozšířila. Přesto zde bylo odchováno asi 30 hříbat. Chov však zanikl v roce 1945, kdy si koně odvezla Rudá armáda. Na území bývalého Československa se však haflingové podle některých zdrojů objevili již dříve, a to ve dvacátých letech u jistého pana Škody v Medzilaborcích. Chov zde však velmi záhy zanikl, protože statkář připouštěl klisny arabským polokrevníkem (Shagya).
Haflingové také ovlivnili slavný chov huculů v Topolčiankách. Po válce sem bylo zařazeno sedm kříženek haflinga, které pocházely z chovu hraběte Pálfyho v Březnici u Příbrami. Mezi nimi byla také 583 Dagmar (nar. 1944 po Campi), tato rodina však z chovu vymizela. Hřebec Campi zůstal v chovu v Topolčiankách do roku 1937, kdy byl místo něj dovezen jiný hřebec s příměsí krve hucula, 85 Herrman, jehož vliv na chov však po nástupu válečných let možné dál sledovat. Naopak dodnes je v chovu zastoupena rodina kříženky 862 Dagmar (nar. 1944, původ neznámý), dovezené z výzkumné stanice pro chov horského koně ve Zlobinách.
Také v hřebčíně na Muráni se objevila haflingská krev, a to v podobě kříženek 51 Mega (nar. 1945, zřejmě po 62 Hroby II) a 118 Irma (nar. 1944, zřejmě po 380 Gurgul). Irma po sobě do roku 1977, kdy uhynula zanechala 16 hříbat. Po obou klisnách byli do chovu zařazeni plemeníci. Na Muráni působili také hřebci, a to čistokrevný 635 Norton a 634 Mikado s podílem huculské krve, který byl však po dvou letech utracen pro podezření na vozhřivku a nahrazen čistokrevným 638 Starost. Hřebci po sobě zanechali celkem 160 potomků.
Po dlouhé přestávce, během níž situace chovu koní nepřála, byli další haflingové do Čech importováni až po roce 1989 z Rakouska a Německa. Je ovšem nutné podotknout, že koně, kteří k nám v té době byli dováženi byli z převážné většiny jedinci v zahraničí vyřazení z chovu a tedy nekvalitní a za minimální ceny. Na druhou stranu je pravda, že těmto hromadným importům na začátku devadesátých let vděčíme dnešní oblibě haflingů v ČR. Jako první byla údajně dovezena březí klisna K305 Lady.
V roce 2007 čítá chovná populace 25 plemenných hřebců a zhruba 400 klisen (zapsaných v plemenné knize). Navíc je třeba připočíst další těžko odhadnutelný počet klisen nezapsaných a valachy. Od roku 1994 také funguje Český svaz chovatelů haflinga, který má v roce 2007 již více než sto členů.
Charakteristika haflingu
Původní využití haflinga jako pracovního koně v horách - v lesnictví a zemědělství - mělo samozřejmě velký vliv na jeho dnešní vlastnosti. Ačkoliv některé znaky exteriéru, především hrubší kostra, postupně dalším šlechtěním mizejí, mírná povaha, obratnost, všestrannost, nenáročnost, ochota k práci a odolnost se naopak i dnešní šlechtitelé snaží upevňovat a vyzdvihují je jako zásadní klady tohoto plemene. V chovném cíli je nadále kladen důraz především na harmonickou stavbu těla, konstituční tvrdost a pevné zdraví. Exteriér, který je u halfinga velmi atraktivní (díky němu je také tolik oblíben) se pomalu posunuje v závislosti na dnešním využití jako koně "pro volný čas" směrem k více sportovnímu typu, tedy jemnější kostře, větší kohoutkové výšce a důraz je kladen také na správné zaúhlení končetin.
Chovný a šlechtitelský cíl se může v každé zemi malinko lišit, některé státy kladou větší důraz na ušlechtilost a sportovní využití (Rakousko), jinde je zase více ceněna všestrannost (Itálie).
Chov haflingů se již od počátku člení na sedm linií. Rozhodně nelze říci, že by v současnosti bylo všech sedm linií rovnocenných. V Rakousku byla v minulosti nejvíce zastoupena linie A, která byla ve své době nejslavnější, k této linii náležejí nejslavnější hřebci, například liz. 101/T Amadeus (nar.1989), který se stal světovým šampiónem a zřejmě vůbec nejslavnějším hřebcem. V současnosti se šlechtitelé v Rakousku snaží prosazovat linii M. V Itálii se linie A prosazuje i nyní jednoznačně nejvíce. Dalšími cennými linie jsou W a N. Chovatelé v Itálii však na liniovou plemenitbu nekladou přílišný důraz - důležité jsou vlastnosti konkrétního zvířete.
